na Blog.cz

Ajsi, děkuju za nejhezčí víkend. :)

Strašně mi to vadí. To jaká jsem. To, co dělám a co se mi děje.

Chci bejt originální. Ne tak, jako "všichni", chci bejt zase něčim o tolik jiná, tak jako dřív a tolik svoje, že to ani neni moožný. Na druhou stranu si nechci na něco hrát. Radši budu pořád průměrně průměrná. I když ostatní mě mají za originální, víš jak to myslim, ale já prostě chci, abych se tak cítila JÁ. Chci svoje černý triko se svým jménem a vážně mě štve, že nevim, kde je. Chci svojí empétrojku, svoje nejmilejší džíny, chci novej mobil, chci M., protože ho tak strašně miluju a on mě taky, ale stejně spolu nemůžeme být. Chci, aby všichni poznali, když se cítim hrozně a snažim se vypadat v pohodě, chci zase to, co jsem měla dřív a chci vědět, co se stalo, chci umět číst myšlenky, být neviditelná, moct si dělat co chci, chci zpátky to tričko, který si na památku odvezl A. do Anglie a chci zpátky ty dopisy, který jsem v záchvatu smutku a nasranosti roztrhala a vyhodila. Chci zpátky svojí dětskou naivitu a tajný přání.

A taky všechny povídky a básničky, který jsem měla na počítači, než moje maminka, bez upozornění všechny vymazala (omylem...:D).

Mělo by se počítat s tim, že se vždycky něco posere. (pardon)

Ale vždycky se najde něco, co je lepší, dobrý a máme z toho radost. Chce se to jenom zamyslet. Snažim se nepůsobit depresivně, ale stejně se mě všichni ptají, jestli mi něco není. Ne, jenom vlastně nevim,

Nemám se až tak špatně, abych celej svět posílala do prdele, pořád ale ne tak dobře, abych tam nemohla poslat jednu slečnu a pár kluků :)

Poslouchám Placebo, piju kafe po litrech (jó, já vim, že jsem řekla, že kafe už pít nebudu!:D)a čekám na zprávu, že tam mám být v tu a tu dobu. Snad přijde. :)

Možná se to honění za štěstím vůbec nevyplpácí. Seíc v autobuse jsem zamyšlená nad tím, jak by šel můj život zlepšit, změnila v hlavě téma a začala vzpomínat.

První brko ve dvanácti, ve třinácti to bylo hulení každý den. Neříkám, že teď už vůbec, a jo, bylo by lepší vůbec, ale můžu být ráda, že to neni jako dřív.

Měla jsem kluka, kterej měl respekt, byla jsem oblíbená. Chybí mi to všechno, vážně. Ve třídě se se mnou sice kvůli tomu nikdo nebavil, ale celkově jsem byla hrozně v pohodě, víš, nic mi nechybělo, nic jsem nepotřebovala, protože jsem všechny starosti, problémy,... zaháněla trávou.

Je to smutný, ale mám pocit, že od doby, co chci být lepší, se vrácím do těch stavů, tkerý popisuju nahoře. Jenže, je to asi jediná cesta,

Na planetě zemi sídlím už 14 let :)

Mám ráda Prahu, i když tam nežiju, bydlím totiž v Českých Budějovicích. Nicméně Praha je můj největší sen. Miluji čokoládu, čipsy, spánek, Londýn a Paříž, i když tu jsem ještě nenavštívila.

Nejsem z bohaté rodiny, nejsem chytrá, nejsem hezká, nejsem nadaná na sport a jediné, co mě baví, je basket. Nemám moc kamarádů, protože o ně nestojím, stačí mi mých sedm nejlepších přátel. Stačí mi čaj a alespoň pět hodin spánku a dokážu být šťastná. Stačí mi vědět, že je tady někdo, kdo mě má rád a stačí mi kytara a zápisník a dokážu se usmát. Stačí mi moje rodina, kterou chvílema nenávidím a stačí mi moje Brigit a její tichý vrnění, když v mi v noci vleze do postele.

Na druhou stranu jsou věci, bez kterých bych se obešla. Lži (přesto, že lžu), faleš (přesto, že se někdy přetvařuju) a smutek, přesto, že jsem často smutná.

Sedim v pokoji, noutbuk na kolenou mezi přikrývkami a polštářky, s kakajíčkem, hákuju školu. Je moc velká zima, nikam nejdu :P

Miluji svůj pokoj, když je uklizený. Proto jsem se přemohla a včerejší večer se věnovala právě onomu úklidu, našla jsem desídky věcí, které jsem hledala už jak dlouho ;D

Je to fajn, je to fajn :)

A teď mě omluvte, jdu si pustit mé milované Linkin Park, udělám si další kakao (jestli jste četli minulý/předminulý článek, tak víte, že s kafem končím :D proto kakao!) a v půl desáté dojdu do schránky pro dopis, který čekám už dva týdny od mého bývalého, se kterým si dopisy píšeme už asi druhým měsícem, půjdu tam dobrovolně, abych věděla, jak si ostatní užívají tu zimu, u nás sice jen -8°C, někde -18, ale stejně je to na mě moc málo. Teď jen zatopit, vlézt do postýlky a užívat si... domov ;P